… Křesťansko-demokratické strany, které rozředí svou křesťanskou konzervativní identitu, ztrácejí voliče. V sekularizované post-křesťanské Evropě nezískají nové, tj. sekularizované voliče, ale ztratí své staré, tj. křesťanské voliče. …

 Křesťanská demokracie sehrála v Evropě heroickou roli po 2. světové válce: zachránila mnohé evropské země před nástupem komunismu a poskytla solidní alternativu po šíleném nacistickém experimentu. Křesťanská demokracie byla vlastně alternativou jak vůči nacismu, tak i komunismu. Nacismus a komunismus byla moderní, revoluční, progresivní, na budoucnost orientovaná hnutí, jež měla snahu totálně změnit společnost a člověka. Představovala revoluční útok proti svobodě, důstojnosti a křesťanskému obrazu člověka; v zápasu proti nim sehrála křesťanská demokracie v 40. a 50. letech 20. století heroickou, přímo nezastupitelnou roli.

Hrdinství a ústup

Bohužel, od konce 60. let 20. století ? období útoku to neomarxistické Nové levice – si křesťanská demokracie jaksi neví rady, jak se s tímto útokem vypořádat. Jakoby neuměla čelit útoku proti lidské přirozenosti, proti představě, že člověk má vnitřní svobodu a z ní plynoucí odpovědnost za své jednání, inherentní důstojnost a neměnnou lidskou přirozenost. Útok sice není tak brutální jako byly předtím ty totalitní nacistický a komunistický, přesto je však svými důsledky neméně destruktivní. Od konce 60. let vede evropská křesťanská demokracie již jen rozpačité ústupové boje. Žádné pomyšlení na protiofenzívu, natož vítězství, již nemá. Plácá se jako leklá ryba na suchu. Příklad: Sociálně křesťanská strana ve valonské části Belgie se tak styděla za svůj název, že se přejmenovala na Demokratický humanitní střed. Následek? Ztráta voličů a propad. Nebo: Křesťanská demokracie v katolických kantonech Švýcarska opustila svou křesťanskou konzervativní identitu ? a následek? Kolaps. Protestantská Lidová strana, jež se do té doby vyznačovala jen odporem vůči imigrantům, naopak přijala za svůj konzervativní křesťanský program ve všech otázkách ? a následek? Volební a voličský růst, získala katolické voliče, které předtím křesťanská demokracie opustila a stala se de facto novou, celo-švýcarskou křesťanskou demokracií.

Ztráta směru?

Poučení? Křesťansko-demokratické strany, které naředí svou křesťanskou konzervativní identitu, ztrácejí voliče. V sekularizované post-křesťanské Evropě nezískají nové, tj. sekularizované voliče, ale ztratí své staré, tj. křesťanské voliče (ve prospěch buď sociálních demokratů anebo malých stran krajní pravice). Pro křesťanskou demokracii nemá smysl se příliš pídit po sekularizovaných voličích ? těm bude vždy podezřelá. Rovněž ekonomické téma není pro křesťanskou demokracii rozhodující, či určující a definující: nikdy nebude ?sociálnější? než sociální demokracie a nikdy nebude liberálnější než strany typu ODS. To, co je pro křesťanskou demokracii určující, je téma hodnotové, je to hodnotový konservatismus. Pokud jej křesťanská demokracie vyznává, má (křesťanské) voliče. Pokud jej opustí, její voliči opustí ji.

To si však evropská křesťanská demokracie neuvědomuje. Případ Rocco Buttiglione ukazuje, že evropská křesťanská demokracie není schopna konzervovat to, co je jí drahé, nýbrž že se vydala na cestu ke kapitulaci. Nehájí hodnoty, které jsou ji vlastní, nýbrž svými chabými ústupovými boji doufá dosáhnout pouze jediného cíle: toho, že její definitivní a totální porážka nenastane zítra, ale až pozítří.

Češi následují

Tato mentalita infikovala už i KDU-ČSL. Demonstruji to na dvou článcích stranického časopisu Nový hlas. Jedním z nich je rozhovor s ministrem Cyrilem Svobodou (předsedou Legislativní rady vlády) o tzv. antidiskriminačním zákonu, který Svoboda navrhuje a obhajuje, i když v minulém volebním období někteří poslanci KDU-ČSL proti němu hlasovali! Teda onen návrh zákona není bezproblémový a nekonfliktní, jak by se mohlo zdát z nadšené obhajoby Cyrila Svobody. Cyril Svoboda identifikuje tzv. antidiskriminační zákon s rovností (já bych jej spíše ztotožnil s rovnostářstvím); tuto rovnost pak označuje za křesťanskou hodnotu. To je však tvrzení, které si rozhodně vyžaduje kvalifikaci, již Svoboda neučinil a kterou dokonce jeho antidiskriminační zákon popírá: z křesťanského hlediska jsou si lidé rovni v metafyzickém smyslu, v tom, že všichni jsme bratři a sestry, děti jednoho nebeského Otce; z křesťanského hlediska si však lidé nejsou rovni fakticky. Křesťanství rovnost rozhodně nepřehání, neboť nad lidskými skutky vynáší mravní soudy a podle toho, jaké to skutky jsou, zda mravné anebo nemravné, považuje lidi nikoli za sobě rovné, nýbrž naopak za sobě velice nerovné. Podle křesťanství si v Božích očích apoštol Jidáš a apoštol Jan vůbec nejsou rovni; naopak, jsou si velice nerovní.

Cyril Svoboda dále uvádí, že pokud se někteří lidé ve svých přesvědčeních a hodnotové orientaci liší, není správné je ze společnosti vydělovat, trestat. Ano, trestat lidi rozhodně není správné kvůli přesvědčení a orientaci, a to ani nikdo nyní, před přijetím tzv. antidiskriminačního zákona, nedělá, neboť trestají se jen zlé skutky. Pokud však tito lidé zastávají politické přesvědčení či mravní (lépe a přesněji řečeno nemravní) postoje ? a na jejich základě i opakovaně jednají -, je pro nás nyní možné jím dát najevo alespoň svůj nesouhlas nebo opovržení, například tím, že odmítneme jejich společnost či sdružování a spolčování se s nimi. To je však svoboda, kterou nám chce tzv. antidiskriminační zákon vzít.

Kopírování levice

Cyril Svoboda pak dodává, že středem vyspělé společnosti je a má být lidská důstojnost. Konečně od něho zaznělo konstatování, které je plně adekvátní. Uvědomuje si však Svoboda, co to lidská důstojnost je? Evidentně nikoli, jinak by nemohl prosazovat tzv. antidiskriminační zákon! Co to tedy je ta lidská důstojnost? Co to je, co nacisté a komunisté tak brutálně pošlapali? Proč lze říci, že nacismus a komunismus lidskou důstojnost znásilňovaly? No přece proto, že neumožňovaly lidem svobodu volby ohledně jejich osudů! To je lidská důstojnost: brát vážně lidskou jedinečnost a umožňovat lidem svobodu volby ohledně svých osudů! A právě součást této svobody, svobodu smlouvy a spolčování, nám tzv. antidiskriminační zákon bere! Bere nám svobodu smlouvy a spolčování tím, že nám bere svobodu se s některými lidmi nespolčovat a smlouvu s nimi neuzavírat. Avšak bez svobody se s někým nespolčit, smlouvu neuzavřít, je svoboda spolčování a smlouvy iluzorní a neexistující. Není svobodou, nýbrž státním diktátem.

Již nyní nám platný zákoník práce zakazuje s někým smlouvu neuzavřít na základě jeho – či jejího ? politického přesvědčení, byť by to bylo přesvědčení nacistické nebo stalinistické. Antidiskriminační zákon chce tentýž princip vtáhnout i do soukromé sféry bydlení a vzdělávání. Tím, že nám bere svobodu smlouvy a spolčování, uráží naši lidskou důstojnost, neboť nám vlastně říká: můžete mít své názory, svá mravní přesvědčení, ale na jejich základě již nesmíte jednat! Je to útok proti lidské důstojnosti v tom, že lidská přesvědčení a volby nebere vážně. Prominentní politik KDU-ČSL tak svou obhajobou tzv. antidiskriminačního zákona vlastně kopíruje levicově-liberální mainstream v Evropě a usiluje o společnost, která by byla uniformní, rovnostářská, nudně šedivá a bránící lidem nenásilnými prostředky projevovat své preference ohledně toho, s kým se chtějí a s kým nechtějí spolčovat.

Zatuchlé představy?

Druhý článek napsala Marie Jílková ze Sdružení žen KDU-ČSL. Píše v něm o návrhu vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, že muži by měli mít možnost vybrat si jeden týden rodičovské dovolené během dvou měsíců po narození dítěte. Tento návrh pana Nečase má spoustu dobrých důvodů pro, přičemž ten hlavní je ten, že tento návrh rozšiřuje svobodu volby rodičů. Špatně by bylo, kdyby návrh otcům rodičovskou dovolenou zakazoval, nebo přikazoval. Podívejme se však, jak tento dobrý návrh Jílková obhajuje: ?Ale rozhodně je to užitečný experiment, který by alespoň časem mohl narušit zatuchlé české představy, jak má a nemá vypadat ?správná? rodina.? Velký křesťanský demokrat Konrad Adenauer kdysi svůj politický program shrnul do myšlenky Nur keine Experimente! ? jen žádné experimenty; žádné experimenty s lidskou přirozeností.

Jílková však velebí experiment pro experiment, a oněmi uvozovkami popírá i samotný koncept normality, normální rodiny, čímž totálně akceptuje neomarxistický žargon Nové levice, podle něhož neexistuje nic, co je správné a normální samo o sobě. Správný model rodiny prý neexistuje, jsou jen různé modely, a my máme s nimi experimentovat. Přitom v situaci demografického kolapsu Evropy je právě tradiční rodina s otcem, matkou a dětmi, ano, ona správná a normální rodina, správná a normální bez uvozovek, tím nejlepším řešením problému současné evropské společnosti; nikoli tím problémem, který má být řešen experimenty! Zdá se ale, že někteří členové ? v tomto případě členky ? KDU-ČSL v jednom z nejdůležitějších společenských, politických a kulturních konfliktů současné Evropy stojí na straně druhé, než je ta křesťansko-demokratická.

Pokud se křesťanská demokracie vydá touto cestou kapitulace před radikálně levicovými experimenty s lidskou přirozeností a rodinou, ztratí nejen své voliče, ale i důvod svého bytí. A s následně i své bytí samotné. Někteří z nás se pak nebudou moci vyhnout pocitu, že to tak vlastně bude dobře.

MUDr. Roman Joch,

autor je riaditeľom Občanského institutu v Prahe,

Zdroj: OBZORY č.1, ročník 4, www.ead.cz

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...