Nedotknutelnost lidského života platí pro nevinné, ale nikoli pro usvědčeného vraha. Poprava je důležitým nástrojem, který pomůže zabránit aspoň některým zločinům. Také testy DNA dnes mohou pomoci zabránit justičním omylům, ke kterým docházelo dříve. Nejvyšší trest by měl být zaveden i pro vlastizrádce.

Principiální argument proti trestu smrti zní: “Člověk život nedal” a tedy nemá právo ho vzít. Když vrah konal špatně, to nás ještě neopravňuje k tomu, abychom se k němu zachovali stejně špatně.” Argument je to sice sugestivní, ale naprosto falešný. Samozřejmě že člověk má právo jiného člověka zabít, i když mu život nedal. Máme právo zabít tyrana, jenž nařizuje masakry nevinných. Máme právo zabíjet vojáky invazní armády, kteří k nám přijeli nastolit totalitní tyranii. Máme dokonce právo zabít v sebeobraně útočníka, jenž nás ohrožuje. Proč máme právo zabít útočníka, který vraždu zatím nespáchal (pouze se k ní chystá), který ji možná ani nechce spáchat (chce spáchat “pouze” znásilnění), ale již nemáme mít právo popravit usvědčeného vraha, který vraždu spáchal? Protože nám v tom prvním případe bezprostředně jde o život, zatímco v tom druhem již nikomu smrt nehrozí? Je vlastní přežití tím, co nás opravňuje zabíjet? Nikoli.

Představme si situaci potápějící se lodě, v níž je málo záchranných člunů (případ Titanic). Kapitán vydá rozkaz, že do nich smějí nasednout pouze ženy a děti – pouze pro ně je míst dost. Muži mají jedinou možnost, jak přežít: ženy a děti z člunu vyhazovat – a tedy zabíjet. Jsou k tomu oprávněni? Nikoli, i když v opačném případě jim hrozí utonutí. Tedy samo přežití nás zabíjet neopravňuje. Proč tedy smíme zabít útočníka, ale již nikoli pasažéry potápějíce se lodě? Protože útočník je vinen, zatímco ženy a děti na Titaniku jsou nevinné. Útočník se chystá spáchat objektivně zlý čin – zločin – a proto je správné ho zastavit. Ať už je tím zločinem pokus o vraždu či pokus o znásilnění.

Ze stejného důvodu lze zabít krutovládce – je původcem zla a nesmírného utrpení nevinných. Totéž platí pro vojáky agresora – jsou nástrojem šíření zla, proto střílení do nich je prostředkem zabránění onomu zlu. Je-li vsak důvodem pro přípustnost usmrceni člověka objektivní zlo činu, jež se chystá spáchat, pak zajisté musí byt přípustné usmrtit i člověka, který již onen zločin spáchal, a tedy jeho vina je mnohem větší. Jinými slovy, je-li zlo chystaného činu dostatečným důvodem pro zabití útočníka, je nutně zlo spáchaného činu vraha, jemuž byla vražda prokázána v řádném soudním procesu, více než dostatečným důvodem pro jeho popravu. Tudíž jediný principiální argument proti trestu smrti kolabuje jako domeček z karet. Odpůrci trestu smrti zaměňují dvě věci: nedotknutelnost nevinného života, která platí, s nedotknutelností života obecně, která neplatí v případě životů vinných zločinem, jakým je vražda.

Pro trest smrti svědčí i jeden praktický důvod – jeho odstrašující účinek. Čím je trest přísnější, tím je jeho odstrašující účinek větší: kdy dojde k většímu počtu znásilnění – když trest za ně bude pokuta 500 Kč, anebo když jím bude pět let vězení? Hrozba vězení však nemusí nutně některé potenciální vrahy odstrašit, ale hrozba popravy by je od jejich činu odstrašila – a tedy zachránila několik nevinných životů. Když zákonodárce ruší trest smrti, riskuje tím, že sníží odstrašující účinek trestního systému, a tím se přičiní o nárůst počtu vražd nevinných obětí. Jako závažná námitka proti trestu smrti se uvádí možnost popravy nevinného. Zajisté k tomu docházelo a teoreticky může dojít stale ? i když testy DNA nyní skutečně možnost omylu minimalizují téměř na nulu. Ale přece sám fakt nezáměrného omylu sám o sobě aktivitu nediskvalifikuje, pokud je to jinak aktivita legitimní! Kdyby ano, museli bychom zakázat automobilovou dopravu. Při ní rovněž dochází k nezáměrnému usmrcování nevinných – a v mnohem větší míře než u trestu smrti. Možnost omylu není diskvalifikací. Navíc neusmrcení vinných může vést k dalším vraždám nevinných: v Britanii odsouzení, leč nepopraveni vrazi zavraždili od zrušení trestu smrti v polovině 70. let více než 70 dalších lidí – svých spoluvězňů, dozorců nebo na útěku i naprosto nevinných občanů. Tedy neochota státu popravovat vrahy vedla ke zbytečné smrti nevinných lidí, kteří jinak mohli žít.

Zatím jsme uvažovali o trestu smrti pouze pro vrahy. Lze jej po právu udělovat i za jiný zločin? Ano – a tím je špionáž pro nepřítele. Každý, kdo nesouhlasí s režimem, má ve svobodné zemi právo otevřeně ho kritizovat a usilovat o jeho změnu ve volbách. Nikdo není nucen ke spolupráci s ním. Pokud se někdo o práci ve státní správě uchází, je adekvátní vyžadovat od něho loajalitu. Z důvodu svědomí může kdykoli práce pro režim zanechat a vést proti němu kampaň. Co vsak nesmí, je předstírat loajalitu, vetřít se do státní správy, ozbrojených či zpravodajských služeb – a pak byt zrádcem. Pokud tak učiní, nepopravit ho by bylo nefér, protože by to bylo porušením jakési gentlemanské dohody. Skutečně lituji toho, že naši občané, kteří po listopadu 1989 spolupracovali s KGB, nebyli popraveni. 

ROMAN JOCH

Zdroj: Mlada fronta DNES, 30.06.2001

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...