Rozhovor se Sirem Charlesem A. Coulombem, rytířem papežského Řádu sv. Silvestra

Katolícky publicista Charles A. Coulombe má za sebou dlhoročnú prácu na poli teológie, literatúry, politického myšlenka. S jeho příspěvkami je možné sa stretnúť v mnohých knihách, článkoch, rozhovoroch, či univerzitných prednáškach. Pôsobil v časopisoch National Catholic Register, Succes, Catholic Twin Circle, FATE, The New Oxford Review.. U nás vyšli zatiaľ preklady jeho kníh Náměstkové Kristovi ? Životopisy papežů a Rum. Výpravný příběh nápoje, který dobyl svět. Je členom rôznych monarchistických, katolíckych organizácií, či literárnych gíld.

Nejste pouze spisovatel, jste také rytíř. Jaká je úloha rytíře v dnešním světě?

Na tuto otázku existuje asi tolik odpovědí, kolik je rytířů. Dnes je rytířský stav vnímán hlavně jako vyznamenání za již dosažené úspěchy. Pro středověk bylo rytířství něčím, o co se musí usilovat, co je samo o sobě cílem, člověk musel projít hodností pážete a panoše, než se stal rytířem. Stejně jako řeholníci jsou předtím, než složí sliby, postulanty a novici. Navíc existovaly velké rytířské řeholní řády (jako maltézští rytíři a templáři), kde se řeholní a rytířské povolání spojovalo.

Přestože některé řády zůstaly, tak většina je spíše už jen pro okrasu. Už si pochopitelně vůbec nelibují v boji. Ale řády jako Suverénní řád maltézských rytířů, Řád německých rytířů, Řád křížovníků Božího hrobu a nově obnovený templářský řád v sienské arcidiecézi se snaží, jak je to jen možné, s různým úspěchem udržet při životě ducha svých předchůdců. Každý má sobě vlastní jedinečnou a veskrze katolickou spiritualitu, která v mnohém vychází z obecné rytířské spirituality minulosti.

Co se mě týče, tak jsem obdržel papežský Řád sv. Silvestra. Není to řád v tom smyslu, jak jsem o nich hovořil. Je to však vyznamenání od minulého papeže za to, co jsem udělal pro obranu víry. Ale s vědomím o úloze rytířů minulosti je to pro mě vzpruhou k tomu, abych talenty, které mám, vložil na prvním místě do služeb šíření víry a obrany Církve spíš než k vlastnímu prospěchu (i když se živím jako spisovatel). Pero musí být mým mečem; musím jej používat s takovou odvahou, se kterou, jak doufám, bych použil i meč, kdybych se narodil před několika staletími.

Někteří říkají, že rytířství dnes, kdy jsou do rytířského stavu povyšováni lidé jako Rupert Murdoch, Mike Jagger nebo Elton John, už nemá žádný smysl. Nestalo se z rytířství jen pouhé snobství? A co si vlastně myslíte o těchto nových rytířích?

Totéž bychom mohli říct i o pedofilních kněžích a zkorumpovaných politicích. Znamená to snad, že Církev a stát nemají smysl? Samozřejmě že ne! Jsou prostě svědectvím toho, že v úpadkové době podléhají všechny instituce dekadenci. Pochopitelně, že nemám valné mínění o jmenovaných ?gentlemanech?. Ale já nemám valné mínění o většině osobností veřejného života. A když se dívám na neskutečný úbytek porodnosti, jsem nucen mít nevalné mínění i o Evropanech a Američanech obecně. Lidé, kteří nejsou schopni reprodukce, si nezaslouží kulturu a instituce, které zdědili, protože je zanechávají jen pro pár potomků ? a zmíněná kultura a instituce skončí v mnohem horším stavu, než v jakém je přijali.

Rytířství je ?pouhým snobstvím?, pokud jsou rytíři pouze snoby. Ovšem pokud se snaží být muži, jako jejich předchůdci, pak sehrají důležitou roli ? budou pro všechny příkladem sebekázně a rozvoje svěřených talentů. Pro mnohé se manželství stalo jen legální alternativou k tomu, žít spolu a souložit, místo toho, aby bylo svátostí, která přispívá k spáse manželů a napomáhá lidstvu ve výchově pevných, šťastných mužů a žen. Bohužel, dokonce i v těch dnešních manželstvích, kde muž a žena zůstávají spolu a zplodí jedno či dvě děti (z důvodu nepohodlí málokdy více), jsou jejich domovy zřídka skutečným domovem rodiny, ale spíše častěji ubytovnami, v nichž se děti stravují a přespávají, kde však chybí rodinný duch a víra a tradice nejsou předávány. Páry, které na takovéto ?rodinné podniky? vedou, jsou asi takovými ?rodiči?, jako jsou Murdoch, Jagger a John ?rytíři?.

Pochopitelně, aby člověk opravdu zachovával povinnosti svého stavu, je nutné v obou případech plout proti proudu, být skutečně kontra-in!

Jak se jako monarchista cítíte v dnešním moderním demoliberálním světě? Koho volíte?

Když se jako monarchista podívám na zla, která naše západní vlády běžně dovolují, konají či prosazují, tak si jen utvrzuji své monarchistické přesvědčení. Problém monarchií, jako jsou Španělsko, Velké Británie, Belgie atd., je v tom, že nejsou dost monarchické! Co se týče voleb, tak pečlivě sleduji naše místní volby, kde se rozhoduje o většině věcí, které mají vliv na můj život, a kde mohu vše lépe ovlivnit. Ohledně voleb na státní a národní úrovni mám dvě pravidla: a) nikdy nebudu volit propotratového kandidáta a b) místo toho, abych volil podle nějakých rad toho či onoho, volím si jen tak pro své obveselení. Uvedu příklad. V letech 1992 až 1998 jsem nechodil k volbám. Z tohoto ?důchodu? jsem se vrátil, abych podpořil Shermana Blocka, který se ucházel o místo šerifa okresu Los Angeles. Měl jsem k tomu dva důvody ? jeho protivník byl propotratový ?katolík? a Block zemřel dva dny před volbami. Dnes obvykle volím třetí malou stranu místo toho, abych v Americe podporoval dvoustrannou šarádu. V systému, kde volby nezmění skoro nic, ale slouží k pobavení mas, se hodlám bavit. Výsledek většinou vyjde nastejno. Ale respektuji rozhodnutí těch, kteří se voleb straní.

Možná jste se setkal s názorem, že je všechno již ztraceno a jediné, co můžeme udělat, je důstojně zemřít. Prý není žádná naděje na obnovu křesťanstva. Co byste vzkázal lidem, kteří takto smýšlí?

Že jejich důvěra v Prozřetelnost je chabá a jejich znalost Písma ještě chabější. Takovým lidem je nutné připomenout podobenství z evangelia o talentech. Bůh dal každému z nás nadání a místo v životě (ve smyslu přátel, zaměstnání, zeměpisné polohy atd.), které nedal nikomu jinému. Chce po nás, abychom tyto dary užívali podle svých nejlepších schopností.

On sám osobně vybral každému z nás místo a čas, kdy se narodíme ? a učinil tak se zvláštním záměrem. Narodili jsme se tady a teď, protože to je místo a čas, kde chtěl, abychom byli a plnili jedinečnou úlohu v Božím plánu. Musíme ji plnit ze všech svých sil, tak jak to činili naši předci a jak, za což se modlíme, to budou činit i naši potomci, máme-li nějaké. V tomto naši otcové selhali, ano, a my nyní platíme účet. Ale když splníme svůj úkol ? kdo ví?

Je zde však důležitější věc. Na usilovném boji za Boha a Církev a konání dočasných i duchovních skutků milosrdenství závisí naše spása. Ti, kteří šli před námi, kteří bojovali proti herezi nebo Turkům, možná prohráli bitvu, ale jejich posmrtný osud určil cíl, za který bojovali a usilovali ? jejich vlastní svatost. V tomto nám může být nedávným příkladem císař Karel I. Všechno, o co usiloval, skončilo z lidského pohledu naprostým nezdarem. Ale máme slovo Církve, že je v nebi, a buďme si jisti, že by tam nebyl, kdyby kromě svatého života také z celých svých sil nebojoval sociální, politické a vojenské bitvy své doby.

A co by se stalo, kdyby zvítězil? Co kdyby se z císařství stala federace, v které by Němci, Maďaři, Češi, Chorvati, Slováci, Slovinci, Rumuni a všichni ostatní žili spokojeně spolu? Kdyby svobodné a nezávislé Polsko vzniklo vedle nekomunistického Ruska? Kdyby Němci udrželi svou monarchii a nebyl žádný Hitler? Kdyby ve Francii, vykrvácené válkou, byla opět katolická vláda? Kdyby Karel, podobně jako před ním Metternich, usiloval o nové uspořádání v Evropě?

Dějiny šly ale jinak. Je tedy těžké uvažovat o tom, jaké by to bylo, kdyby císař Karel I. zvítězil. Nevíme, co by se stalo, ale některé závěry se zdají být pravděpodobné: V první řadě by nevládl žádný Hitler a Stalin. Ovšem není jisté, zda by se Karel stal svatým. Pravděpodobně by dnes vládl jeho syn Otto. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že by se svému otci nevyrovnal ani v moudrosti, ani v laskavosti.

Ale lidská přirozenost je taková, jaká je. Vyskytly by se jiné problémy a těžkosti, které nemůžeme odhadnout, protože svět by byl značně odlišný od toho, co známe dnes. Nicméně by se stále děly špatnosti. Poválečné uspořádání by asi stejně vedlo k nesvárům, jako se to dělo i po Vídeňském kongresu. A co víc, lidé by byli pořád lidmi s jejich hříchy a zaslepeností. I kdybychom žili v těch nejlepších podmínkách, které si umíme představit, stále bychom se potýkali s naší ubohou hříšností.

Uvedu jiný příklad. 28. března slavíme svátek sv. Jana Kapistrána. Jak víme z dějepisu, sv. Jan společně s maďarským generálem Janem Hunyadim dokázali shromáždit rozptýlené síly křesťanstva, včas zastavit turecký pochod na Západ a slavně zvítězit v roce 1456 u Bělehradu. Skvělé vítězství! Bylo však pomíjivé a v roce 1526 se Turci po bitvě u Moháče a smrti krále Ludvíka II. přehnali přes Maďarsko. Tuto záplavu se podařilo nadobro odvrátit až v roce 1683 u Vídně. Ovšem i zde to zpočátku při pohledu z hradeb vypadalo pro prince Evžena Savojského a von Starhemberga beznadějně.

Kdyby propadli zoufalství, město by padlo, a kdoví kde by se Turci zastavili. Oni však vydrželi a nikým nečekaný polský král Jan Sobieski přijel ze severu a rozhodl bitvu. Podobné je to i s neúspěšnou obrannou Konstantinopole, kdy císař Konstantin XI. padl v čele svých vojsk u brány Svatého Romana. Císaře Konstantina ctí tamější katolíci dodnes jako blahoslaveného. Porážka nebo vítězství na tomto světě je totiž něco odlišného od naší osobní porážky, tedy nebe či pekla, i když s tím souvisí. Když Aetius, Artur a Stilicho (nemluvě o svatém Ambrožovi a Augustinovi) viděli, jak barbaři vtrhli do císařství, ze všech sil proti nim vystoupili a bojovali ? a nakonec prohráli. Bylo to však zároveň i vítězství, zcela jistě v osobní rovině pro dva posledně jmenované (neboť víme, že jsou v nebi), ale také v širším smyslu. Bez jejich porážky by zde možná nebyl Chlodvík, Karel Martel, Karel Veliký. Bojovali s pevnou nadějí za to, co jim bylo drahé, a to je spojovalo s Církví.

To, co platilo pro ně, platí i pro nás. Toto je náš čas, náš boj, naše spása. Buďto zvítězíme, nebo prohrajeme. Všechny výzvy k rezignaci a beznaději jsou ďáblovým našeptáváním.

Svět se rychle mění a není snadné se ve všem vyznat. Islám se dal opět na pochod a mnoho politiků vyzývá k obraně Západu. Co ale vlastně slovo ?Západ? znamená?

Slovo ?Západ? má dva významy. Jedním se myslí území, jehož kultury mají křesťanský základ: Evropa (od Irska až po Vladivostok), obě Ameriky, Australasie, do jisté míry i jižní Afrika, tedy místa, kde se usídlili Evropané. Ale bohužel v těchto oblastech síla křesťanství, stejně jako porodnost, klesá. ?Víra je Evropa a Evropa je víra,? napsal Hilaire Belloc a je to stejně pravdivé, jako že jsme solí země, ale když sůl ztrácí svou chuť, když Evropa ztrácí víru, pak se obojí nehodí k ničemu jinému, než aby to bylo ?vyhozeno ven a pošlapáno lidmi?. Takovou úlohu sehrál v 5. století Attila a takovou roli možná sehraje ve 21. století islám.

Ale s ohledem na již řečené je zde ještě druhý doplňující a širší význam pojmu ?Západ?. Ten zahrnuje všechny katolíky kdekoliv na světě, bez ohledu na jejich rasu: od starých katolických osad Goa a Kerala v Indii, Melaku v Malajsii, přes africké vesnice, které dnes hromadně konvertují, po pakistánského katolického mladíka Javeda Anjuma, který byl v dubnu 2004 zavražděn, protože odmítl přijmout islám. Oni jsou také Západ, a možná více, než jsme my.

Jeden z mých přátel nedávno prohlásil: ?Je to šílené! Když si představím, jak někde ležím se samopalem v ruce a vedle mě ve stejné uniformě leží registrovaný homosexuál a společně bojujeme proti muslimům za právo na potrat…? S liberály se v těchto morálních otázkách neshodneme, ale s muslimy ano. Takže kdo je tady nepřítel? Troufnete si na nějaké proroctví ohledně budoucnosti?

Začnu tím posledním. Prorokuji, že všichni zemřeme a budeme Bohu skládat účty z toho, co jsme udělali (či neudělali), z našich hříchů i dobrých skutků.

Co se týče první otázky, tak pokud se necháme poučit naší katolickou vírou (počínaje čtyřmi vyznáními víry, ve světle antimodernistické přísahy sv. Pia X.) a budeme v to upřímně věřit, jako například věříme tomu, že stát vyhazuje naše daně na přebujelou byrokracii, pak se věci poněkud vyjasní.

Ďábel nám říká pravdu v malých věcech, aby nás oklamal v těch velkých. Každá z obou stran současného konfliktu ?džihád vs. McSvět? má jistý díl pravdy, kterým láká neopatrné do své léčky. Představitelé západní společnosti, politici a ekonomové hovoří o svobodě a toleranci (nemluvě o hmotném pohodlí); islám hovoří o morálce a povinnosti. Obě Sirény vábí nepřipravené, přičemž obě popírají Vtělení a chtějí vyhnat Krista Krále. V jistém smyslu, ať vyhraje kdokoliv z nich, my prohrajeme.

To vypadá dost beznadějně. Vidíte nějako cestu, jak proplout mezi zmíněnými Sirénami?

Nesmíme se vzdávat. Vezměme si příklad z církevních Otců a svatých válečníků před tím, než nás Konstantin zbavil zátěže ilegality. Katolíci v Impériu se modlili za zdraví a obrácení císaře, který tolik z nich povraždil. Sloužili věrně v jeho armádách a byli mezi jeho nejlepšími vojáky. Ale odmítli jej uctívat nebo ho poslouchat, pokud požadoval spáchat hřích, a za to byli ochotni položit i svůj život. Tak zemřeli vojáci z Hromové legie, čtyřicet mučedníků ze Sebaste a mnoho dalších. Také svatá Filoména, Lucie, Anežka a řada dalších dívek raději zemřely, než aby obětovaly vládě a společnosti svou víru a panenství. Tito naši předci však zároveň podporovali římské císaře v boji proti Peršanům, kteří si rovněž krátili čas vražděním křesťanů.

To je podle mě postoj, který bychom měli v dnešním konfliktu zaujmout. Věrně podporovat naše státy v boji proti nepřátelům, ale stejně jako odporujeme nepřátelům, odporovat i vládám, pokud útočí na naši víru a mravní zákon. Pokud chtějí naši podporu, musí si ji zasloužit.

Chodíte na tradiční mši sv. Bude návrat k Tradici a tradicím cestou k obnově křesťanstva a všeho v Kristu?

To bude zcela jistě začátek, ale jen začátek. Mnoho tradičně smýšlejících lidí si myslí, že problém začíná a končí liturgií. Ale lidé jako Karl Rahner nebo Teilhard de Chardin sloužili celé roky tradiční mši sv. a moc je to nepoznamenalo.

Ne, Tradice potřebuje více než pouze mši sv., i když ta je jejím základním prvkem. Tradice potřebuje katolíky, kteří znají svou víru a jsou odhodláni ji šířit, a to dokonce i za cenu vlastního života, bude-li to nutné. Kolik z nás zná například všechna čtyři vyznání víry nebo Syllabus omylů bl. Pia IX.? Kolik z nás je dokáže obhájit?

Měli bychom také znát obránce katolické tradice nejen v našich zemích. Ty například děláš hodně pro oživení památky Jaroslava Durycha mezi Čechy. Ale měli by ho znát všichni. Stejně tak bychom měli znát Othmara Spanna a Richarda Kralika z Rakouska, Klause von Stauffenberga a Heinricha Bruninga z Německa, de la Tour du Pina a Blanc de St. Bonneta z Francie, Donoso Cortese a Jaimeho Balmese ze Španělska, Jacquesa Tardivela z Quebecu a Lucase Alamana z Mexika, Vladimira Solovjeva z Ruska a Denyse Jacksona z Austrálie, Sira Henryho Kellihera z Nového Zélandu a J. P. de Fonseku z Cejlonu atd. atd. Boje našich souvěrců v kterékoliv době by měly být také boji našimi ? od Aetia válčícího proti Attilovi, přes křížové výpravy, Vendée, Sonderbund, papežské zuávy, nemluvě o mučednících na každém kontinentu. Naše heslo by mělo být: ?Ecclesia Patria nostra!?

Není to pouze otázka minulé slávy. V této chvíli jsou v Číně, Indii, Indonésii, Pákistánu, Súdánu, Malajsii, Turecku, Severní Koreji a na jiných místech naši souvěrci (i pravoslavní) pronásledováni. Musíme na jejich situaci upozorňovat a požadovat po svých vládách, které jsou tak vnímavé k usmrcování tuleňů a dalších zvířátek, aby se angažovaly na jejich pomoc. Stručně řečeno: Musíme začít uvažovat jako katolíci, přesahovat hranice našich států, tak jak to dělali naši předchůdci v Římě, Persii, Arménii, Núbii, Etiopii atd. Všichni jsme spolu spojeni svazkem, který přesahuje čas a prostor, svátostmi. To je jednota daleko vyšší než ta, která souvisí s krví, místem narození nebo občanstvím.

Ne vždy se ale tato vyšší jednota projevuje v praxi. Není to spíš takový vysněný ideál?

Musíme se vyvarovat mentalitě často přítomné v některých tradičních a konzervativních kruzích, která vede ke Groupuscules, jak říkají Francouzi, tedy k vytváření různých frakciček, které mezi sebou vedou nelítostný boj, často z osobních či malicherných naukových důvodů. Je samozřejmě nutné mít cíl, ale je také nutné mít uvážlivost a lásku. Pokud někdo věří v to, co Církev k věření předkládá, pak je katolík a zaslouží si mou úctu, přestože se můžeme ve spoustě dalších věcech lišit. Proto také nesouhlasím s dělením katolíků na ?pokoncilní? a ?tradiční?, stejně tak odmítám tvrzení, že Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je ?schizmatické?. To je možná důvod, proč mě nezvou na společenské dýchánky, ale myslím, že to přežiju. Dokonce i mezi tzv. ?neokatolíky? jsou lidé, kteří dokáží vystihnout situaci a hledají správná řešení. Samozřejmě, že s nimi v mnohém nesouhlasím a nechci ignorovat rozdíly mezi námi, ale na druhou stranu bychom také neměli vytvářet problémy tam, kde nejsou.

Sv. Vincenc Lerinský říkal: ?V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.? Modernisté dělají třetí ctnosti špatné jméno tím, že ji vykládají jako toleranci všech herezí a pokřivení. My, kteří se považujeme za tradiční, bychom měli ukázat našim bližním její pravý význam: láska založená na pravdě a pravda kázaná s láskou.

Chcete něco vzkázat našim čtenářům a Vašim fanouškům?

No, je to pro mě docela šok, když slyším, že mám nějaké fanoušky! Každopádně už od mých dětských let, kdy jsem se doslechl o tzv. Pražském jaru, mě zajímalo vše české. Na střední škole jsem si dopisoval s jedním chlapcem z Písku. Stejně jako v mé zemi, i český národ je zatížen herezí a nenávistí k Církvi. Ale na rozdíl od mé země, vaše nejhlubší kořeny jsou katolické, což dobře věděl Jaroslav Durych. Je to samozřejmě i země Jana Husa a Tomáše Masaryka, ale je to také země sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Vojtěcha a Karla IV., kanovníka Václava Štulce a Jaroslava Durycha, abych jmenoval jen několik.

Všichni katolíci v Evropě žijí ve dvou zemích: legální vlasti, kde vládne více či méně antikatolická vláda, peníze a média, a ve vlasti skutečné, kde oltář a trůn po staletí formovaly národ. Musíte se snažit žít vnitřně v té druhé vlasti a usilovat, aby se ta prvně jmenovaná vrátila ke svým kořenům.

Pak budou Čechy, Morava a Slezsko, skutečné země koruny svatováclavské, tou správnou součástí křesťanstva, o jehož obnovu musíme bojovat ? nebo zemřít v boji. Ať už uspějete, nebo ne, předáte vlající prapor příštím pokolením, které jej pozvednou. Možná to udělají způsobem, který je nám zatím skrytý, stejně jako byl Chlodvík ?skrytý? sv. Ambrožovi. Co je důležitější, vy sami dobudete svůj díl věčného Království, proti němuž jsou nejlepší národy tohoto světa hříchu a temnoty pouhými stíny. Ať se tam všichni jednoho dne sejdeme spolu se světci a hrdiny, kteří nás předešli, těmi, kteří přijdou po nás, Pannou Marií, Královnou nebeské říše, a jejím Nejvznešenějším Synem.

Zhováral sa Martin R. Čejka, rozhovor vyšiel v časopise Te Deum 2/2006,

redakčne upravené a krátené, prevzaté z www.sacrumimperium.sk

Podobné články:

• O filozofii “proti prúdu”, Jiří Fuchs, Rozhovor
• O ľudských povolaniach, Branislav Jáger, PolemikaÚvodníky
• O súčasnej kresťanskej politike, Branislav Jáger, Polemika
• O ľuďoch a túlavých psoch, Branislav Jáger, PolemikaÚvodníky
• O budúcnosti “pravice” na Slovensku, Branislav Jáger, Domáca politikaPolemika

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...