Rocco Buttiglione se narodil 6. června 1948 v Gallipoli (jihoitalský okres Lecce). Je profesorem politických věd na jedné z římských univerzit, píše pro četné deníky a časopisy. Je členem strany UDC (křesťansko-demokratického centra). Svými výroky o ženách a homosexualitě vyvolal v Evropském parlamentu takovou bouři, že jej poslanci nepustili na místo eurokomisaře za Itálii. Rocco Buttiglione je ženatý, otec čtyř dcer; hovoří šesti jazyky.

Vy se jako katolický politik snažíte zastávat stejné hodnoty jako papež. Máte i podobné názory ohledně demografického problému v Evropě? Na starém kontinentu se totiž nerodí děti.
Hodnoty jsou stejné, ale pohled je odlišný. Já jsem politik, papež nikoliv. Jenže základ je stejný. Jinými slovy: může přežít civilizace, která není schopna naučit ženy tomu, aby se staly matkami? Protože žena se ženou zčásti rodí a zčásti se jí stává. A stává se jí plně, když se naučí hodnotě mateřství. Samozřejmě, mateřství je často bolest a vždy oběť. Ale k tomu vedou všechny civilizace. Jen ta naše ne: ta říká, že na prvním místě musí být kariéra. A stejně tak: může přežít civilizace, která nevede muže k tomu, aby se stali otci? Protože stát se otcem není nic samozřejmého, přirozené je to ještě méně, než když se žena stává matkou. Tradice učí, že muž a žena mají vychovávat děti. Protože pro samotnou matku to je nesmírně těžký úkol. Je zapotřebí toho, čemu říkáme ?manželská láska?, tedy soulad v rodině, ve které dítě dobře roste a dospívá. Ale v dnešní civilizaci mladé ženě říkají, že to nemá cenu, a dodávají: ?Nezamiluj se, důležitější je sex.?

Znamená to snad, že naše civilizace nepřežije?
Celý systém, který je založen na tom, že láska je považována za zboží, útočí právě proti představě, že je možné svobodně si vybrat jednu osobu a být s ní věrně celý život. Samozřejmě, tohle není všechno, tohle hlásí církev. Politika musí udělat něco jiného: vytvořit ženě podmínky pro to, aby mohla skloubit mateřství s kariérou. A také jí zajistit příjem v době, kdy nepracuje, aby se věnovala rodině. Tím nemyslím pouze na děti, ale i na staré osoby. Máme v Evropě generaci starých lidí, kteří umírají v depresi a zoufalství. Jsou vyloučeni ze společenského života a jejich rodiny jim nepomáhají. Je to velká výzva. A jestliže se nám to nepodaří, Evropa zahyne. Protože za sto, maximálně dvě stě let tu už nebudou žádní Evropané.

Někteří se proto v důsledku demografického vývoje bojí nástupu islámu v Evropě.
Někoho skutečně zneklidňuje nástup islámu. No ale co je špatného na tom, jestliže jednou islám obsadí místo, které se mezitím vyprázdnilo, protože Evropané spáchali sebevraždu?

Ve vás masová imigrace do Evropy tedy nevyvolává obavy?
Ne. My ty lidi potřebujeme přesně tak, jako oni potřebují nás. I kdybychom teď opět začali mít děti, určitě po dobu dvaceti let budeme stále potřebovat statisíce pracujících z ciziny. Podle mě to není etnický problém. Kdo mluví o vytváření multietnické společnosti, ten se mýlí. My už jsme multietnickou společností. Podívejte se jen na mě: jsem vysoký jako Normani, kteří přišli do mé vlasti v jihoitalské Apulii v XI. století, profil mám asi jako Řek, protože zde máme po staletí řeckou menšinu, pak samozřejmě jsem Latinec. A k tomu připočtěte určitě Ostrogóty, Francouze, Španěly a ještě nevím koho. Různorodost není problém. Problémem je odlišnost kultur. Protože kdo k nám přijde, musí respektovat naši kulturu. Musí ji respektovat a mít ji rád. Nemusí být křesťan a vůbec po něm nemůžeme žádat, aby se vzdal svého náboženství. Ale to naše musí respektovat. Jestliže řekne, že se mu kříž příčí, je lépe, aby se vrátil, odkud přišel. Protože jestliže nemá rád naše symboly, patrně nemá rád ani nás.

Třeba Nizozemsko léta vzývalo úspěch svého multikulturalismu. Po vraždě režiséra van Gogha se však zdá, že celý ten systém je v troskách. Co si o tom myslíte?
Jistě, protože od počátku nebyla stanovena přesná pravidla. Když vstoupíte do jistého domu, musíte vědět, komu patří. Nemůžete dělat, jako by ten dům nepatřil nikomu. A je třeba stanovit pravidla, která umožní žít společně s pánem domu. Když k vám přijdu na návštěvu, nemůžu dělat, jako bych byl pánem. Když jsem přišel na návštěvu jednoho přítele profesora, jeho manželka mi vyňala doutník z úst a řekla: Zde se nekouří, pro dobro naše a tvoje. Může se mi to líbit, nebo ne, ale je třeba to respektovat. Pak existují pravidla, která vyplývají z přirozeného práva. Nesmíme mít strach používat tohoto výrazu. Například nemohu říci: Protože v mojí kultuře je přirozené, že se provádí ženská obřízka, tedy zmrzačení dívky či ženy, musím mít právo to dělat i u vás. Protože takové počínání je samo o sobě nesprávné, takové věci se prostě nedělají. Nelze říci, protože v mojí kultuře dívce nacházejí ženicha rodiče, budu to dělat i tady. U nás si ženicha vyberou dívky samy. To s křesťanstvím nemá nic společného. Leda to, že nám křesťanství pomohlo, abychom lépe viděli hodnotu lidského života.

Může tedy vůbec multikulturní společnost fungovat?
Může, jestliže se respektují tyto dva limity: kultura majitele domu a přirozené právo. Když tyto limity neexistují nebo nejsou jasně formulovány, hrozí riziko, že dříve či později dojde k občanské válce.

Podívejme se v této souvislosti na incident, který jste měl v Evropském parlamentu. Mnozí mají pocit, že vaše slova o postavení žen ve společnosti a potratech byla úmyslně překroucena a následně zneužita. Jak se na to díváte s odstupem?
Jsem vám vděčný za to, co říkáte. Svého času jsem bojoval za svobodu Čechů, nejen katolíků, nýbrž všech Čechů. Protože v liberální společnosti si mohu myslet, že jste hříšník a že se mýlíte. Ale musím být ochoten se obětovat za to, abyste mohl ten názor vyznávat. Protože vaše cesta k pravdě je plná chyb. Přesně tak jako moje, necítím se v ničem lepší či vyvolený. Každý máme své názory. To, k čemu došlo v Bruselu, je velice vážné. Protože to byl trest za to, co si myslím. ?Nesmýšlíš jako já? Dobře, tak jsi občan druhé kategorie.? To je konec liberální společnosti a počátek společnosti totalitní. Proti tomuto způsobu smýšlení je třeba energicky bojovat. Tam je teď jedno ateistické náboženství: a to říká -neexistuje žádná pravda.

Vy jste například řekl, že homosexualita je hřích. Trváte na tom?
Může být, že homosexualita je hřích. Ale můžeme o tom diskutovat. A dívat se na všechny aspekty problému. Ne, a priori se řekne, že se o tom nediskutuje, protože a priori se stanoví, že pojem hříchu se eliminuje. To je chyba, protože společnost, která říká, že je zakázáno zakazovat, nemůže fungovat. Pak ten silnější utlačí slabšího. Je třeba mít silné hodnoty, jinak demokracie zahyne. Jako demokracie ve starém Řecku, nebo italská demokracie v roce 1922, nebo v Německu v roce 1933. Protože demokracie se nedokázala za své hodnoty energicky postavit. Nechceme demokracii, kde je vše relativní. Musíme mít pevné hodnoty.

Nebylo to, co se vám v Bruselu stalo, ve skutečnosti namířeno k někomu výše postavenému než jste vy? Nesměřovalo to k bývalému italskému premiéru Silviu Berlusconimu?
Možná ano. Někdo nemá rád Berlusconiho a tak jsem zaplatil za své přátelství s ním. Jiný zase nemá rád papeže. A tak jsem zaplatil za svou katolickou víru. A dalšímu se třeba nelíbilo, že jsem v minulosti bojoval proti komunismu. Ničeho však nelituji. Pokud mám zaplatit za přátelství s papežem či s Berlusconim, je to cena, kterou rád zaplatím.

Zhovárali sa Josef Kašpar, Josef Chuchma, Viliam Buchert a Tereza Boehmová, krátené

Zdroj: Obzory č.2/2005, www. Ead.cz

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...