… kdyby každý z nás si umínil, že ani v tisku, ani v hovoru nenechá mlčky projít omyly, nevědomosti, útoky; kdyby každý při každé příležitosti poučoval, opravoval, na pravdu ukazoval ? tak, či onak – jeden vzorným životem, druhý ale slovy, pak by sebe neklidnější poměry nemohly být ničím nežli pomůckou k dalšímu rozšíření katolického života a učení. Jakož dříve bývalo. …

Za Marie Terezie a ještě za napoleonských válek hlavní podmínkou boje nejen pro pěchotu, nýbrž i pro jízdu byl pevně sevřený šik. Muž stál a postupoval podle muže v dlouhých hus­tých radách; když se je nepříteli podařilo protrhnout, měl vy­hráno. Pak se ale zdokonalily střelné zbraně a také umění kopat zákopy a střelecké jámy; a od burské vojny byl starý způsob docela nahrazen novým. Dnes je stěžejní zásadou vojenskou, že každý kulomet, ba někdy každý muž má možnost, a tedy povin­nost odporovat nepříteli samostatně, třebas byl obklíčen a odříznut; každý střelec je sám prvkem boje.

Tyto moderní zásady připomněla mi promluva papežská k ženám, jejíž smysl by měli mnozí z nás dobře promyslit. Je příliš mnoho z nás, kteří pro katolickou práci předpokládají veliký organizační aparát. Jejich ideálem, ale snad přímo ne­zbytným jejich požadavkem je, aby se vedle kostela vypínal katolický spolkový dům. V něm musí být katolický biograf, katolická tělocvična, katolická knihovna, v ní se má scházet kroužek katolických turistů, katoličtí filatelisté, katoličtí harmonikáři. Hmotné poměry to nedovolí? Život mě postavil někam, kde toho není? Tak se nedá nic dělat. Nestojím v šiku, ne­cítím na ramenu dotyk sousedů, nemám před nosem záda představeného; konec, hotovo.

Rozumí se, že svou nemohouc­nost předpokládám a šířím taky u druhých. Moje dcera odešla za prací do města; můj kamarád žije v nekatolickém kraji; chudáci, jsou pro Církev ztraceni. ..

Je tedy s podivem, že se apoštolové po nanebevstoupení nezavřeli natrvalo ve večeřadle a netrávili tam život v uzavřeném kroužku, besedujíce mezi sebou o vzpomínkách na putování po Galileji. Místo toho vyšli do končin země: jedni do hlomozných velkoměst, Antiochie a Říma, mezi spodinu a otrhance; druzí do horských samot Hispánie, do zapadlých městeček Malé Asie; jiní v proplněných kupeckých lodích do cizokrajných přístavů Indie a západních ostrovů.

A co tam? Odloživše “katoli­cismus sakristie” -přizpůsobili se místu a době? Stali se v Antiochii kuplíři, v Kappadokii lupiči, v Indii modloslužeb­níky? Za málo let pokryli okrsek zemský , i pustiny Římským plukům nedostupné, křesťanskými obcemi, Za několik poko­lení pronásledování je donutilo vyhledat vysočiny Habeše, skaliska Kavkazu,pohon Persie a mongolskou poušť -i tam rozkvetla biskupství, zazářili světci, začervenaly se aureoly mučedníku, zahlaholily zpěvy klášteru.

Co tedy? Kdyby každý katolík byl spolehlivým prvkem vyznavačského a hlasatelského života; kdyby každý z nás si umínil, že ani v tisku, ani v hovoru nenechá mlčky projít omyly , nevědomosti, útoky; kdyby každý při každé příležitosti poučoval, opravoval, na pravdu ukazoval ? tak, či onak – jeden vzorným životem, druhý ale slovy ­pak by sebe neklidnější poměry nemohly být ničím nežli pomůckou k dalšímu rozšíření katolického života a učení. Jakož dříve bývalo. To bylo obsahem onoho papežského napomenu­tí, to musí být směrnicí našeho života, to je podmínkou našeho úspěchu.

Karel IV., kníže ze Schwarzenbergu

Zdroj: Karel kníže ze Schwarzenbergu: Obrana svobod, Československý spisovatel, Praha 1991

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...