… “Nenávistí” a “netolerancí” je dnes označována jakákoli vážná opozice proti liberalismu. “Inkluzivita” trvá na tom, že druzí musejí být tolerantní natolik, že se vzdají svých principů, ba i identity …

 
Radikální levice zmizela, což je znamením, že v zásadě dosáhla svých cílů, nakolik byly dosažitelné. I když se to obecně nepřipouští, vidíme kolem sebe vítězství Revoluce. Dnešní politika je radikálně sekularistická a antipartikularistická. Jejím cílem je rozpustit to, co zbylo z tradiční společnosti, a zkonstruovat universální formu lidského sdružování, jež bude základem technicky racionálního systému k rovnému uspokojování tužeb. Náboženství má být z veřejného života vykázáno, odlišnost etnicit a pohlaví odstraněna, má být založen světový řád spočívající na světových trzích a nadnárodních byrokraciích, takže se ve jménu lidských práv, mezinárodního hospodářského vývoje a kolektivní bezpečnosti překonají všechny lokální rozdíly.

Nový řád

Současný liberalismus vyjadřuje a podporuje tento nový řád. Ne všichni příslušníci vládnoucích elit tíhnou k liberalismu, a ten zas naopak podporují i outsideři. Ale naše elity určují jeho obsah, který zase podporuje jejich zájmy. Určuje pojmy, v nichž se vede debata, definuje to, co lze považovat za pokrok, a ustavuje obecné principy kooperace, na nichž naše elity zakládají svůj nárok na vládu.

Ti, kdo nový řád podporují, to považují za historicky i morálně nezbytné, a tudíž za povinné, bez ohledu na ustálené názory a zvyklosti. Protože moderní státy tvrdí, že jsou založeny na konsensu, je třeba veřejnost přinutit, aby tento konsensus přijala. Proto se základem státnického umění stává schopnost ovládnout veřejné mínění a hájit stanoviska oponující té veřejné politice, jež stojí mimo hlavní proud diskuse.

Skutečná opozice nepřichází zleva, ale od reakcionářských a restauracionistických skupin, jež se vylučují ze “seriózní” politiky, protože odmítají liberalismus a levičáctví. Dnešní disidenti jsou partikularisté – tradicionalisté, fundamentalisté, populisté nebo nacionalisté. Navíc jsou antisekularističtí a antihédonističtí. Odmítají politický systém, který zakládá společenský řád na lidských přáních, protože odmítají názor, který za tímto systémem leží a podle něhož si lidé utvářejí morálku podle svých vlastních potřeb.

Liberalismus není tolerantní

Dnes se veškeré věci ospravedlňují tím, že lidem pomáhají získat to, co chtějí. Ti, kdo uznávají autoritu nadřazenou lidským cílům, jsou považováni za nebezpečné fanatiky, kteří chtějí utiskovat druhé ve jménu nějakého sektářského nebo despotického principu. Důsledkem je, že zcela zmizela zásadní politická diskuse. Politika je dnes rozdělena na názor, který se sám prezentuje jako racionální a světský a který absolutně ovládá veřejnou diskusi, a na řadu disidentních názorů, jež mluví o dobrech vyšších, než jsou lidská přání, ale nejsou schopny je účinně zdůvodnit. Tento konflikt není předmětem vážné debaty, neboť je považován za vyřešený. Vládnoucí liberální názor je přijímán jako neoddiskutovatelný, zatímco nesouhlas s ním je pokládán za zmatený či za něco ještě horšího.

Vládnoucí názor sám o sobě tvrdí, že je zvláště tolerantní a přijatelný pro všechny. Není. Jeho omyl vyplývá z nepochopení politiky a morálky, které je pro liberalismus typické a zcela zásadní. Liberalismus požaduje, aby se náboženské a morální záležitosti – alespoň ty, jež pokládá za osobní – ponechaly individuálnímu úsudku. Teoretickým základem tohoto požadavku je neutrální přístup k absolutním závazkům. Nejvyšší soud to formuloval takto: “Jádrem svobody je právo definovat si vlastní pojetí existence, smyslu života, vesmíru a tajemství lidského života.” (Planned Parenthood vs. Casey, 1992, 505 US 833,851.)

Liberálové tvrdí, že při dnešním rozšířeném nesouhlasu ve věcech náboženských a mravních je to jediný možný přístup k veřejnému životu. Někdy sice mluví o společných, obecných hodnotách, ale jsou-li v tísni, vrátí se k požadavku, aby si lidé sami vybrali. Liberálové říkají, že vše, co potřebujeme, je jen pár formálních principů, jako je rovnost a právo člověka rozhodovat sám o sobě, a různé cíle pak mohou koexistovat.

Proč liberalismus vítězí

Liberalismus čerpá nesmírnou sílu ze své schopnosti o těchto požadavcích přesvědčit. Ale ony jsou falešné. Jen málo společností bylo a je liberálních, zatímco morální nesouhlas se vyskytuje ve všech společnostech rozličné velikosti i složitosti. Současný liberalismus navíc nepřijímá odlišné názory o nic více, než to činí myšlenkové proudy jiné. Naopak: je založen na konkrétním chápání morálky, jež má pronikavé důsledky pro celý život, a toto chápání prosazuje proti jiným, rozumnějším pojetím.

Liberální požadavky vypadají přijatelně ne proto, že by současné mravní názory nedokázaly získat převahu, ale pro způsob, jímž se dnes převaha získává a udržuje. Liberalismus je v dnešním světě doma. Jeho síla spočívá v jeho schopnosti využít nových metod ovlivňování, jež nespočívají ani tak ve fyzické represi jako v homogenizaci a centralizaci společenského života, v destrukci nezávislých institucí a mravních zvyklostí a v udržování iluze otevřeného hledání a lidové vlády.

Faktem je, že v moderních podmínkách není neutrální postoj k různým mravním názorům příliš důležitý. Když naši dnešní vládci bojují s náboženskými a mravními zvyklostmi lidu, pak vládci vítězí. “Politická korektnost” ukazuje, že je dnes možné nastolit autoritativní mravní stanoviska, jež jsou v zásadním rozporu se starobylými a zavedenými názory, pokud tato autoritativní stanoviska zastávají ti, kdo ovládají veřejnou diskusi.

Současná situace pramení částečně z obrovské moci, jež masové sdělovací prostředky vkládají do rukou nepočetné elity, která dokáže zaplavit svět názory vybraných expertů a zaplavit kritické myšlení trivialitami a slovními výpady. Díky této moci jsou tvůrci veřejného mínění – pracovníci médií, baviči, experti, vzdělavatelé – integrální součástí vlády. Naši vládci kontrolují veřejné mínění proto, že ti, kdo toto mínění kontrolují, k nim patří.

Vlivu malé třídy na veřejné mínění napomáhá rostoucí centralizace intelektuálního života. Republika učenců se stala méně republikánskou. Myšlení i to, co platí za vzdělanost, už není ponecháno náhodě nebo individuální iniciativě. Nositelem intelektuálního života je velká, státem podporovaná byrokracie, jež zahrnuje představitele akademického života, nadace, různé instituty, představitele umění atd. Novinové zpravodajství i analýzy jsou v rukou profesionálů zaměstnávaných několika velkými organizacemi. Mládež získává výchovu převážně z masově-tržní zábavy a stále unifikovanějšího státního vzdělávacího systému. V důsledku toho se vytrácí intelektuální nezávislost a proti proudu jdoucí názory vypadají provinčně, ignorantsky nebo nezdravě. Svobodně žije jen několik málo míst disentu, jako jsou malé rozhlasové stanice věnované diskusím, a pak internet. Tato místa jsou však společensky okrajová, postrádají disciplínu a soudržnost a navíc jsou vykreslována jako centra “nenávisti”, jež ohrožují všechno slušné.

Nepoctivost liberalismu

Kromě podpory ze strany těch, kdo mají v rukou propagační kampaně, čerpá liberalismus v tomto věku reklamy svou sílu z toho, že jedná úkradkem. Neutralita liberalismu je totéž co jeho schopnost zneviditelnit skutečná mravní stanoviska, jež vnucuje. Tak z politiky odstraňuje mravní diskusi a zamezuje námitkám proti své vlastní pozici, jež nemohou být ani vzneseny. Tato vlastnost poskytuje liberalismu ve veřejné debatě výhodu, kterou se zatím nepodařilo překonat.

V politice jsou mravní rozhodnutí nevyhnutelná a stát, který tvrdí, že je přenechává jednotlivcům, podvádí. Člověk je společenský živočich, který potřebuje stát proto, že dobrovolná součinnost k obecnému dobru nestačí. Názory na to, která dobra má vláda podporovat, se různí. Protože rozdíly znamenají konflikt, musí mezi nimi rozhodnout zákon. Neutrální pozice mezi volbou, kterou nabízejí zastánci potratů, a životy, jež hájí Operation Rescue, není možná.
Má-li vláda prosadit určitý pohled na věc, a to musí, má-li jednat koherentně, pak musí prosadit určité chápání morálky. Prosazovat morálku je těžké a každá vláda hledá alternativy, jak při tom jednat s morálním nesouhlasem. Různé vlády se opírají o různé prostředky. Tradicionalistické státy zdůrazňují obecné dodržování toho, v čem už dlouho vládne shoda. Teokracie a ideologické režimy přesvědčují spíše autoritou. Republiky kladou důraz na vzájemné přesvědčování občanů. Všechny tyto způsoby omezují počet a intenzitu nesouhlasných stanovisek tím, že se zabývají jejich podstatou, což je proces obtížný, ale nutný, má-li stát prosazovat dobra, jež jsou považována za obecná. Liberální vlády tvrdí, že se obejdou bez tohoto procesu, protože vytlačí morální diskusi z politiky ven a nechají její podstatu nedotčenu. Činí si nárok na loajalitu občanů ne proto, že by prosazovaly obecné dobro, ale proto, že dopřávají každému, aby sledoval své vlastní preference, aniž by mu do toho někdo zasahoval.

Hledáme-li cesty, jak umožnit každému, aby šel svou vlastní cestou, znamená to, že chápeme, jak obtížné je dosažení morálního souhlasu a jak důležitá jsou opatření, jež usnadňují kooperaci tam, kde je souhlas minimální. Takto chápaná liberální stanoviska jsou aspektem praktické moudrosti, jež je v souladu prakticky s každým rozumným chápáním cílů politiky. Monarchie z Boží milosti se státní církví je z tohoto hlediska liberální, pokud – je-li to možné – dává přednost přizpůsobení před silou.

Proč je liberalismus netolerantní

Současný liberalismus ale nepředstavuje takto omezený názor. Je to souborná filosofie vládnutí, jež určuje celou veřejnou morálku. I když to zní tolerantně, jsou komplexní řešení obvykle v praxi netolerantní, a liberalismus tu není výjimkou. Současný liberalismus prosazuje kategorické požadavky, jež nazývá “právy”, a odmítá vyvažující principy, jako je respekt k přirozeným tendencím a zavedeným představám. Pokud vyvažující principy chybí, pak abstraktní požadavky neomezeně expandují. Liberální standardy se stávají všeobjímajícími, a to do té míry, že přecházejí v tyranii. Liberální neutralita, jež začala jako soubor různorodých omezení státní moci, začala být aplikována na společenskou praxi obecně a tak přešla v útlak. Pokud výraz liberál znamená člověka ochotného přizpůsobit se jinými názorům, pak současný liberalismus už není liberální.

Přizpůsobit se jiným názorům znamená chápat tyto názory ve vztahu k širším, obecněji přijímaným pravdám. To liberalismus nedokáže, protože představuje uzavřený morální systém. Společenská smlouva, od níž se liberální myšlení odvíjí, činí z morálky soběstačný systém definovaný logikou a lidskou vůlí. Člověk je pánem, dobro je to, co si lidé vyberou, a společenské instituce jsou výtvory zkonstruovanými podle úmyslů člověka. Neexistuje žádná vyšší pravda, na níž by se všichni podíleli, existuje toliko bezcílný a nekončící proces společenské transformace sloužící měnícím se lidským tužbám.

Tento proces zachvacuje vše a činí liberalismus stejně vyprázdněným a nerozumným, jako jsou samy lidské tužby. Liberalismus dnes odsuzuje odchylky od svých principů a označuje je za tyranské, bez ohledu na to, jak dlouhou mají tradici a jak široce jsou sdíleny. A trvá na tom, že musejí být vykořeněny. Výsledkem je enormní expanze státu, oslabení takových principů, jako je místní komunita, jež jsou nezbytné ke kontrole vlády, a rozsáhlá destrukce způsobená vykořeněním základních společenských zvyklostí a praktik, například těch, jež se týkají vztahů mezi pohlavími.
Navzdory svým nárokům na neutralitu nastoluje liberalismus vynutitelnou oficiální morálku, která podporuje zcela konkrétní způsob života. Klade požadavky na morální rekonstrukci, jež jsou nutně netolerantní. Zákony o občanských právech s jejich odhodláním vykořenit “stereotypy” – zvykové způsoby myšlení – jsou vtíravě moralistické a ústí do nepřetržité převýchovné kampaně. “Opatření proti obtěžování” chtějí kontrolovat myšlenky vyjadřované na každém veřejném místě. Veřejné vzdělávání je neustálou morální propagandou. Dokonce i péče o zdraví a bezpečnost se stává křižáckou výpravou usilující o rozsáhlou regulaci každodenního života. Tam, kde kdysi bývaly požadavky náboženské kvalifikace, zákony nařizující nedělní uzavření obchodů a zákony proti blasfemii, jsou dnes programy na podporu diverzity, svátek Martina Luthera Kinga a kodexy regulující řeč. Těžko je tu najít nějaký nárůst tolerance.
Vývoj liberalismu zvrátil jeho původní principy. Místo toho, aby společnost kontrolovala stát, kontroluje nyní – díky ambicióznějšímu liberalismu – stát společnost. Svoboda slova a názoru se staly podezřelými. Lidé s náboženským přesvědčením jsou považováni za hrozbu, protože způsob života má veřejné dopady a veřejná aktivita spočívající na neliberálním mravním přesvědčení porušuje neutralitu. Prosté uplatňování tradiční sexuální morálky je pojímáno jako despotické, protože vytváří neformální překážky (byť i jen silou názoru) uspokojování osobních choutek. Odmítnout pronájem bytu nesezdanému páru je ilegální, i když je to pouhé odmítnutí usnadnit svazek, jejž člověk pokládá za špatný. I vánoční pozdravy jsou urážlivé.

Liberální důraz na neutralitu ve skutečnosti funguje tak, že potlačuje debatu. Čím větší konkrétní dopady mají, tím více jsou mravní námitky proti liberalismu předem odmítány jako netolerantní a rozvratnické. Odpor se tak stává nemožným. Pokřivení jazyka jen doplňuje potlačování projevu. “Nenávistí” a “netolerancí” je dnes označována jakákoli vážná opozice proti liberalismu. “Inkluzivita” trvá na tom, že druzí musejí být tolerantní natolik, že se vzdají svých principů, ba i identity, zatímco já sám se ve svém stanovisku odmítám přizpůsobit. “Diverzita a tolerance” dnes znamená myšlenkovou kontrolu, “lidská práva” se stala agresivní válkou, “otevřenost” znamená zavřené dveře uznání rozdílů. “Vyhnat stát z našich ložnic” znamená učit děti používat kondomy. Dusí-li se debata, dusí se principy umírněnosti. Konečným důsledkem pravděpodobně bude překonání a kolaps liberalismu. Ale zatím je jeho triumf neomezený.

James Kalb

Z anglického originálu “The Tyranny of Liberalism? publikovaného v časopise Modern Age, preložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz. Zdroj: www.obcinst.cz

Článok bol redakciou DQ upravený a rozdelený na tri časti, koniec 1. časti.

Podobné články:

• TYRANIE LIBERALISMU ? III., James Kalb, Kultúrna vojna
• Tyranie liberalismu II., James Kalb, Kultúrna vojna
• Karol I. – náš blahoslavený panovník, Peter Frišo, Galéria slávnych

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...