Pouhý konzervatizmus – opatrnost a rozumný přístup vůči změnám – už nepředstavuje omezení. Prostý konzervatizmus v podobě, v níž je obecně rozšířen, je názorem rozumných lidí lpících na zavedeném pořádku, ale ochotných přizpůsobit se novému vývoji. Má mnoho společného s liberalismem a má předpoklady ho mírnit. Oba tyto názorové proudy jsou ryze světské, protože nedůvěřují absolutnu a oceňují rozum a zkušenost. Základní rozdíl mezi nimi tkví v tom, že pro prostý konzervatizmus jsou vodítkem k tomu, co je rozumné, zavedené zvyklosti a vzory, zatímco liberalismus tíhne k čemusi abstraktnějšímu. A tento rozdíl vede k rozdílům dalším. Konzervatizmus přijímá společenské zvyklosti, jejichž prostřednictvím jsou přenášeny neliberální názory. Jsou-li dogmatické náboženství a autoritativní aspekty rodinného života společensky přijímány, má tendenci je podporovat. Je nicméně indiferentní k pravdě a v posledku chápe náboženství a mravní tradici jako záležitosti, o nichž lze smlouvat.

Ti, kdo jsou odrazováni hédonismem, jenž je liberální neutralitě vlastní, ale nedokáží se s liberalismem zásadně rozejít, se stávají konzervativci, protože konzervatizmus jakoby ponechával prostor pro transcendentní směřování. Je to ale jen dočasné útočiště. Prostý konzervatizmus hlavního proudu pokládá společenskou praxi a zvyklosti za konečnou autoritu a nemůže brát transcendentní nároky vážně. Redukuje proto náboženství na kombinaci tradičních pravidel a volitelného osobního přesvědčení. V důsledku toho se náboženská víra, musí-li se držet v soukromí, nakonec vypaří, protože ji nelze na nic aplikovat, a tradiční pravidla se stávají společensky nepřijatelnými, neboť mají veřejný prvek, který se jeví jako porušení rovného postavení ireligiozity. Zůstává jen agresivně sekulární veřejný pořádek, na jehož budování se konzervatizmus podílel.

Časem liberalismus přetváří konzervatizmus ke svému vlastnímu obrazu, protože ho nutí vzdát se všeho odlišného v zájmu konsensu. Prostý konzervatizmus musí spoléhat na věci, jež nejsou předmětem vážnějších sporů, a nemůže je bránit proti útoku, protože věci, na něž se útočí, nejsou pro něj užitečné. A liberálové nepřestanou útočit na cokoli, co je neliberální. Triumf stále radikálnějších forem liberalismu byl tedy nevyhnutelný. Tento triumf vyvrcholil v šedesátých letech. Nebyl to triumf nad konzervativní doktrínou, která byla ve veřejném životě vždycky slabá, ale nad konzervativními zvyklostmi, jež bránily liberalismu v uskutečnění jeho vnitřní logiky. Klíčovými událostmi byla rozhodnutí o modlitbě ve školách, zákony o občanských právech a sexuální revoluce. Ta první učinila společenský pořádek ryze světským, druhá odstranila historickou komunitu ve prospěch komunity uměle zkonstruované a třetí učinila rodinný život čistě dobrovolnou, soukromou záležitostí. Kniha A Theory of Justice Johna Rawlse (1971) signalizovala nové postavení liberalismu jakožto komplexního a všem přístupného racionálního systému a ohlásila, že ne-liberální přístupy i praxi není třeba brát vážně, leda jako nespravedlnost určenou k vyhlazení. Od té doby stačilo říci, že něco je “hluboce zakořeněný společenský stereotyp”, aby to bylo náležitě zdiskreditováno. Triumf radikálního liberalismu byl tak přesvědčivý, že žádný pokus zvrátit rozhodnutí o modlitbě, zákony o občanských právech nebo sexuální revoluci neměl ani nejmenší naději na úspěch. Bral-li kdo takovéto pokusy vážně, postavil se mimo seriózní veřejný diskurs.

Triumf radikálního liberalismu způsobil, že se umírněný konzervatizmus, přijímající společenský řád definovaný v základních věcech ne-liberálními postoji a praxí, stal prázdnou pozicí. Touha vypadat uvážlivě a usilování o něco méně jalového než je liberální ideologie vede možná veřejné činitele k užívání konzervativního jazyka, ale podstata zmizela. Konzervatizmus hlavního proudu nespokojeně bručí, přešlapuje na místě a snaží se zmírnit rozvrat způsobený uplatňováním liberálních požadavků, ale nedokáže popřít jejich oprávněnost nebo je zbavit konečného vítězství. Nedokáže o nich dokonce ani hovořit v jazyce příliš odlišném od jazyka triumfujícího liberalismu.
Nejen umírněný konzervatizmus, ale veškerá seriózní veřejná opozice liberalismu zmizela. Opoziční stanoviska nenalézají žádný záchytný bod. To, co zbylo z opozice zleva, má tendence k iracionalismu. Komunitarismus navrhuje centrálně řízený nediskriminační parikularismus, který je těžké si byť jen představit. Lidový konzervatizmus a náboženská pravice nedokáží myslet nebo jednat koherentně, částečně proto, že nedokáží udržet styl argumentace odlišný od argumentace svých oponentů. Neokonzervativci jsou si vědomi toho, že liberalismus odmítá loajalitu vůči Bohu, vlasti a rodině, jež je potřebná pro udržení svobodné společnosti, ale mají sklon nahlížet tyto věci jako jakousi vznešenou lež, pevně podřízenou liberálnímu pořádku. Výsledkem jejich aktivit je integrace disidentů do tohoto pořádku, a tedy krocení antiliberálních impulzů.

Ani libertariáni nedokážou liberalismu efektivně vzdorovat. Libertariánství je méně dotěrné než manažerský liberalismus, ale nemůže nabídnout skutečnou alternativu. Libertariáni stejně jako liberálové popírají transcendentní autoritu a požadují společenskou rekonstrukci podle racionálně hédonistického modelu. Morální subjektivismus jejich hnutí činí jejich opozici vůči státnímu intervencionismu spíše věcí preference než principu. Vztah libertarianismu k vlastnictví jakožto morálně fundamentální kategorii je v rozporu s jeho subjektivistickým přístupem ke společenským institucím jakožto konstrukcím k dosahování lidských cílů. A je-li tento vztah presentován jakožto objektivní morální princip, působí despoticky. Libertariánství proto patrně zůstane specifickou záležitostí malé, ale hlasitě se projevující menšiny, i když si podrží vliv jako součást neustále plynoucích a neprincipiálních kompromisů, jež stojí v základech současného liberalismu.
Dominance liberalismu, zjevná nemožnost ho reformovat a absence věrohodné opozice vede některé lidi k tomu, že otevřeně říkají (a mnozí si to tiše myslí), že jsme dospěli ke konci dějin. Jelikož liberalismus naprosto převládl a nemůže být podstatně změněn, vyhrál jednou provždy. Takový závěr zaměňuje pomyslné limity liberálů za limity skutečnosti. Až donedávna se zdál postup liberalismu nevyhnutelným. Zdálo se, že on jediný je schopen udržet dobrovolnou spolupráci potřebnou pro společenský smír a efektivitu. Jakmile byla vznesena nějaká otázka, každé ne-liberální řešení vypadalo iracionálně. Liberálům stačilo dramatizovat vše, co považovali za represi, a měli vyhráno. Při nepřítomnosti veřejně sdíleného transcendentního principu se zdál být základní liberální princip – “ať si dělají, co chtějí” – jediným způsobem, jak se vyhnout implicitní nebo otevřené občanské válce.

To se s triumfem liberalismu, kdy tento směr přestal být kritickou a stal se vládnoucí filosofií, změnilo. Vítězství se stává jeho pádem, protože te_ musí spíše sám dávat odpovědi než kritizovat odpovědi jiných – a on to nedokáže. Heslo “ať si dělají, co chtějí” nemůže být základem filosofie vlády, takže má-li liberalismus vládnout, je nucen tyranizovat a lhát. Absence zmírňujících principů znamená, že liberalismus musí přerůstat všechny meze, možná s katastrofickými důsledky.

Analýza ukazuje, že slabiny liberalismu jsou mu vrozené a nevyléčitelné. Koncepční argumenty jsou v politice často přehlíženy s odůvodněním, že život je komplexní a v praxi váží konkrétní okolnosti více než abstraktní souvislosti. Tato námitka je v případě současného liberalismu slabá. Moderní životní podmínky mají tendenci lidskou společnost zjednodušovat a přetvářet ji víc a více na beztvarý agregát, bez rasy, pohlaví, třídy nebo národa. Liberalismus tento proces podporuje a říká byrokratům a soudcům, aby zvládali výsledný amorfní chaos pomocí universálních principů. Formální pravidla a instituce se tak stávají řídícími principy řádu v jinak nekoherentních situacích. V takovém rámci se koncepční problémy stávají velmi rychle problémy praktickými.

A to je případ liberalismu. Jedním zásadním defektem, který způsobil dalekosáhlé praktické problémy, je neschopnost liberalismu zabývat se konfliktem principiálně. Politiku nelze založit pouze na lidských cílech, protože lidské cíle nám neříkají, co dělat, když se různé cíle střetnou. Řešení založené na tom, co jednotliví lidé chtějí, je pouze triumfem jedné vůle nad druhou. I řešení založené na vyvažování různých přání nebo řídící se těmi nejsilnějšími zase jen podřizuje jedna přání druhým, aniž by metoda řešení vyjadřovala morální pravdu, jež přesahuje přání samotné.
Liberalismus navrhuje formální principy jako “každému, co jeho jest”, popřípadě maximalizaci celkového uspokojení. Je těžké pochopit, jak by takové principy, i kdyby byly obecně přijatelné, mohly dát dostatečně určité odpovědi, podle nichž by se dalo žít. Jak například můžeme sčítat a srovnávat všechna možná uspokojení – Platóna, čínskou dámu, pornografii – když se tak nesmírně liší? A jak lze určit, co znamená “každému jeho”? Ať je to císařský trůn nebo vlastnictví vlastního těla, patří člověku jen to, co druzí uznají za jeho vlastnictví. Na této nutnosti se ukazuje, že vlastnictví není jen nějaký předspolečenský pojem.

Svévole v řešení sporů je tedy liberalismu vlastní. Svévole ovšem není jediný problém. Dobro je podstatným principem morálky a fatálním selháním liberalismu je jeho nedostatečná teorie dobra. Potřebě mít nějakou konkrétní definici dobra se nemůžeme vyhnout tím, že budeme ignorovat dobra ve prospěch potřeb. “Dobra” jsou prostě možným předmětem racionálního jednání, a “Dobro” je vše, co má obecnou kvalitu, díky níž stojí za to o takovou věc usilovat. Považovat přání za něco, co vymezuje racionální jednání, znamená identifikovat dobro s přáním. Tak je liberální teorie dobra prostým hédonismem.

I když může přinášet určité výsledky, je hédonismus špatnou teorií, protože my v jádře nejsme hédoniky. Tím, že nám liberalismus dává “vše, co chceme”, pak nám právě nedokáže dát to, co chceme. Naše dobro, a tedy věci, po nichž toužíme nejhlouběji, závisí na tom, co jsme – a my jsme racionální a společenské bytosti. Člověk netouží dostat to, co chce, prostě jen proto, že to chce. Chce také, aby to bylo uznáno jako dobré a žádoucí, neboť to dodává schématu života platnost, jež nespočívá toliko v jeho vlastních přáních.

Jako rozumové bytosti nejsme spokojeni, dokud náš život není postaven na přesvědčení o tom, které cíle jsou správné. Toto přesvědčení se opírá o něco, co mu dává trvalou platnost. Jako společenské bytosti nemůžeme být spokojeni ani tehdy, dokud toto přesvědčení nesdílejí ostatní. To není jen teoretický problém. Jestliže dobra, která nejsou jen dopřáváním si osobního potěšení, jsou chápána jako čistě individuální cíle, jež nemají právo na společenskou podporu, pak chřadnou. Manželství není jen čímsi, co si dva lidé soukromě zvolí. Zahrnuje objektivní povinnosti a odtud tedy i společenské vymezení. Pokud je definujeme jako náhodnou souběžnost dvou vůlí, z nichž každá má svůj vlastní cíl, pak je zničíme. I nesobecká láska k pravdě a kráse potřebuje obecnou podporu, nemá-li být jen fragmentárním vlastnictvím izolovaných vizionářů. Liberalismus tuto podporu ničí, protože odmítá veřejné uznání jakéhokoli dobra a uznává jen uspokojení tužeb. Konceptuálním problémem liberalismu je jeho neschopnost dát jednomu cíli přednost před druhým, což přirozeně vede k rozkladu rodin a snižuje úroveň veřejného života.

Problém zasahuje ještě dále. Člověk je bytost společenská, a společenství potřebuje obecná dobra, jež liberalismus popírá. Řeknu-li, že jsem Američan, nemá mé tvrzení význam, pokud Američané nejsou sjednoceni něčím, co kolektivně uznávají jako dobro. V liberální společnosti je ovšem jedinou věcí, jež může být obecně uznána jako dobro, ten cíl, který je obsažen v každém individuálním přání, totiž možnost dostat to, co člověk chce. Tato možnost je nejčastěji vyjádřena ve formě peněz, moci a úspěchu, a tak liberalismus mění společnost na houf jednotlivců, kteří mají vztah k těmto věcem. Za takových podmínek člověk ztrácí podstatné propojení s druhými lidmi a ruku v ruce s tím i smysl pro to, kdo tito lidé jsou. Osobní identita se stává záležitostí zůstatku na bankovním účtu a střídání soukromých rozmarů. Individuum, pro něž byl liberalismus vynalezen, se vypařilo.

Ztotožníme-li dobro s tím, po čem toužíme, pak zničíme věci, pro které stojí za to být svobodným. Liberalismus osvobozuje děti od rodičů, ženy od mužů, chudé od charity, podřízené od nadřízených, a tak si každý může dělat, co chce. Když ale naše vazby k druhým lidem ztratí význam, zbavuje to naše jednání efektu a my skončíme u svobody v triviálním pojetí, jež sestává z neodpovědnosti a neschopnosti. Svobodu pak nelze odlišit od zvůle. Lidskou svobodu si ceníme proto, že nám umožňuje volit a uskutečňovat různá dobra. Pokud však žádné dobro není objektivní, ztrácí objektivní hodnotu a stává se prostě další věcí osobního vkusu. Jak může být svobodná volba tak důležitá, když na tom, co volíme, vůbec nezáleží? A záleží-li pouze na samotném aktu volby, proč není zvůle tou největší ctností? Tyto otázky mají praktické dopady, jak dosvědčí každý, kdo se zabývá adolescenty, kteří nemají žádný cíl.

James Kalb

Z anglického originálu “The Tyranny of Liberalism? publikovaného v časopise Modern Age, preložili Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz. Zdroj: www.obcinst.cz

Článok bol redakciou DQ upravený a rozdelený na tri časti, koniec 2. časti.

Podobné články:

• TYRANIE LIBERALISMU ? III., James Kalb, Kultúrna vojna
• Tyranie liberalismu I., James Kalb, Kultúrna vojna

Ohodnoť článok: (Zatiaľ nehodnotený článok)

 Loading ...